na Blog.cz

Přestěhovala jsem se, myslím, že tyhle věci se občas stávají. Žádný zvláštní důvod jsem k tomu neměla, ale nejspíš mám s blížícím se novým rokem chuť na změnu a taky trošku doufám, že se mi teď podaří psát smysluplnější věci. I když musím přiznat, že své citové výlevy mám docela ráda a jen tak o ně asi nikoho nepřipravím.
Nový blog asi nic nového ani závratného nepřinese, jen mě snad lepší pocit. Nemůžu slíbit, že budu psát častěji (neslibovat nemožné /hlavně sama sobě/ je moje jediné předsevzetí do nového roku), ale možná budu psát raději... Poslední článek a poslední tečka.

Na novou adresu přejdete tudy

Sklenice napůl prázdná a kolem židle, ve kterých nikdo nesedí. Stála a opírala se o stůl. Myšlenky mimo prostor i čas. Chyběl cigaretový kouř, jen kdesi vepředu hrála hlasitá hudba. Lidé tančili a ona stála a usmívala se. Osamělá a přesto nikdy sama. Obklíčená všemi těmi figurkami, které postavili kolem. Byli na tahu, a přesto nechtěli dát mat.
"To jsou kytičky z lentilek?"
Místo odpovědi se ušklíbla. Nevěděla, co říct. Jako vždycky neměla co říct. Jen seděla a usmívala se a snažila se tvářit se jako součást toho všeho. I když se ve skutečnosti dívala sama na sebe odněkud hodně z výšky a snažila se pochopit, co vlastně dělá a říká.
Snažila se utěšit tu, která chtěla chodit bosá a ve vlasech nosit žlutou pastelku. Tu, která dokázala malovat po zdi a nestydět se za to, tu, co vždy dokázala říct, co si opravdu myslí. A nebála se. Chtěla jí říct, že jí jednou dá tolik prostoru, kolik jen bude chtít, ale že nejdřív musí zastavit ten vlak, do kterého kdysi nastoupily, a který nejde zastavit.

Jsem asi trošku opilá a mluvím o věcech, o kterých bych radši měla mlčet. Každopádně to, co teď pikládám, chci do světa vykřičet už hodně dlouho a nejradši bych to vyzpívala so světa, i když mě nenapadá žádný rým na "uááááááááááá"...

Nejraději bych vždycky napsala aspoň pár řádků o každé přečtené knížce, aspoň kvůli maturitě z češtiny, když už kvůli ničemu jinému. Ale pravda je, že času je málo a některé knížky jsou tak známé, že se zdá, že o nich bylo snad už všechno řečeno.
Myslím, že s Nancy Huston je to trošku jinak, protože u nás je jako autorka relativně nová, i když v zahraničí posbírala už několik cen. Pokusím se vám přiblížit její knížku "Rodová znamení", kterou jsem přelouskala během necelých čtrnácti dnů, což je na mě (v poslední době) docela neuvěřitelný výkon.
Příběh vypráví čtyři šestileté děti, čtyři generace jedné rodiny a provází nás čtyřmi mezníky v dějinách. Prababička Kristina zažila druhou světovou válku, její dcera Sadie zase prožívá svůj příběh během Karibské krize. Sadiin syn Randall prožije palestinsko-izraelský konflikt přímo "u zdroje" v Izraeli a poslední, rozmazlený Sol popisuje válku v Iráku.
Víc než na cokoli jiného knížka sází na pocity, které ve vás vyvolá. Alespoň já ji zaklapla a potřebovala se několikrát zhluboka nadechnout. Podobné příběhy už jste určitě slyšeli, četli i viděli, ale autorka je tu podává opravdu autenticky a tím, že je příběh vyprávěn od konce a všechny souvislosti si uvědomíte až s poslední stránkou, a to ještě váháte, jestli si celou knížku hned nepřečtete znovu, tentokrát chronologicky tak, jak se vše stalo, vám všechno ještě pěkně dlouho zůstane viset v hlavě.
Musela jsem tu knížku vrátit, ale vypsala jsem si pár odstavců, o které bych se teď chtěla podělit. A i když by si jich to vypsání zasloužilo mnohem víc, třeba vás alespoň tyhle tři nalákají…

"Marvine, jsi Žid?" zeptám se ho a on zavrtí hlavou, že ne. "Jsi Němec?" Ne. "Tak Arab?" Taky ne. Třepu s ním čím dál víc. "No tak, Marvine," povídám a buším ho pěstmi do břicha, "to by uměl každý, válet se na posteli a od rána do večera jenom koukat do stropu. Musíš se nějak zúčastnit, musíš něčemu věřit, a bít se za to, jinak umřeš!"

"Když nevěříš na všechny ty bláboly, proč se ženíš v kostele?" ptám se ho.
"Tvoje matka mi řekla, že je to jen divadlo," odpovídá. "Děláme představení o svatbě, víš? Každý tu hraje nějakou roli. Ten tvůj kostým je senza," řekne jakoby mimochodem.
"Díky," odpovídám, vděčná za jeho lež. "ten tvůj taky ujde."
"Tak vidíš… Až na mě přijde řada, vstanu, navlíknu Krissy na prst prstýnek a řeknu ano. A víš proč, Sadie?"
Nakloní se, aby mohl mluvit ještě tišeji, jakoby spiklenecky: "Naučil jsem se svůj text nazpaměť!"

"Dědo, a všecko, co existuje, skutečně udělal Bůh?"
"Ano, Kristinko. Udělal všechno, co je na světě."
"Takže udělal i válku?"
"Ne, udělal lidi… a lidé udělali válku… a to jej rmoutí. To ho zklamalo."
"Ale když může udělat všechno, co chce, proč neudělal lidi takové, jaké by chtěl?"

... aby věděla, že i když se k ní ten její obrátil zády, pořád jsou lidí, kteří na ni myslí a chtějí jí pomoct...

P.S. Všem, co nemáte rádi sentimentalitu: Tenhle článek přeskočte.

P.P.S. V galerii by snad měl být ve větším...

Loni jsem se s tetou dívala na Amélii z Montmartru. Když naběhly zvěrečný titulky, řekla, že doufá, že takových bláznů po světě moc nechodí. Já jsem mlčela, ale tiše doufala, že jo… Víte, myslím, že být bláznivej, trošku divnej a trošku jinej, je neuvěřitelně fajn…
Vím, že letošní cenu za nej videoklip získala Bjork (myslím, že v British Awards nebo něčem takovým), ale v mým osobním žebříčku asi letos vede tenhle, i když už moc dnešní není… A navíc musím vykřičet do světa, že mezi všema těma krásnýma lidma, do kterých jsem platonicky zamilovaná, už figuruje i Adrien Brody. Ne, že by se mi předtím nelíbil, ale tímhle si mě získal…

Mám neuvěřitelnej pocit, že venku sněží a zítra budou Vánoce. Jsem trošku nervózní, protože jsem nikomu nekoupila ani jeden dárek a bojuju s myšlenkou pustit si něco vánočně melancholickýho, donýst si k posteli mísu s cukrovím a pak každej volnej kousek papíru namalovat na žluto, protože bílá je teď všude…
Ne, nezbláznila jsem se. Jen se snažím něčím přebít fakt, že až do jednadvacátýho prosince to se světlem bude už jen horší… no jo, přichází čas spadanýho listí, bláta a horkýho čaje. Je mi trošku kosa a mám blbej pocit, protože jediná věc, kterou jsem za svoje poslední podzimní prázdniny udělala, bylo asi šest maturitních otázek do matiky. Jo a vlastně ještě objevila Drew Barrymore. Vždycky jsem si myslela, že od "ítýho" nic dobrýho nenatočila, a pořád si ji spojuju s filmem Nepolíbená, kterej ji v mých očích strašně degradoval, ale v neděli večer jsem zjistila, že je na tom docela dobře. Viděla jsem Donnieho Darka, film, kterej doporučuju každýmu, kdo se rád dívá na filmy, který se musí vidět aspoň dvakrát…
A ještě, tuhle fotku si v téhle souvislosti nemůžu odpustit…

Asi se půjdu utopit…
A budeš jako Kurt Cobain
Kurt Cobain se předávkoval heroinem
A utopil se
Ne, prostřelil si hlavu
A našli ho v bazéně
V přístavku nad garáží
Hm, tak to byl asi Paul McCartney
Hm, asi jo…

Měla jsem toho na srdci strašně moc. Třeba to, jak jsem protančila celou noc (s nadsázkou), jak jsem si v důsledku toho odřela kus obličeje (bez nadsázky), jak jsem se zamilovala do své devítiměsíční sestřenky a jejího "nam, nam, naaaaam" (reakce na jakékoli jídlo) nebo jak jsem dočetla poslední díl Twilight ságy (a byla trošku zklamaná). Jak jsem viděla asi třetinu filmů, který jsem chtěla vidět a nepřečetla ani jednu z knížek povinné četby. A jak jsem takhle udělala a neudělala spoustu dalších věcí.
Taky bych chtěla nějak umně zprostředkovat úterní koncert Alanis Morissette všem, kteří tam nebyli, ale bylo to pro mě tak nepopsatelně dokonalé, že to prostě nedokážu a ještě teď se mi z toho trošku třepou kolena. Mému žebříčku "Jak bych chtěla vypadat" sice ještě pořád kraluje Natalie Portman, ale Alanis je hned pod ní a zároveň vede žebříček "Můj vysněný hlas".
A ještě poslední věc: Kdyby v sobotu spadlo letadlo někde nad Německem nebo Francií, plačte, protože v něm dost možná budu já. Krom toho, že mám šílenou cestovní horečku, mám i neuvěřitelný strach z výšek a letadlo pro mě nejspíš bude očistec. Sice se na jednu stranu docela těším, ale můj nejoblíbenější dopravní prostředek je pořád ještě lusknutí prstem. A stejným způsobem bych nejradši vyřešila i balení, škoda, že neznám patřičné zaklínadlo a dostatečně neovládám mávání kouzelnickou hůlkou…

Moje touha nějak zachytit své prázdniny se neustále setkává s neúspěchem, ale stejně mám potřebu něco říct... Tyhle dvětorza mají už nějakej pátek a snaží se mě přesvědčit, že mají na to, aby spatřily světlo internetu...

Markéta už zase přišla o svého Fausta

a listy kalendáře se teď budou otáčet pozpátku

Jen pro ni

a taky tak trošku pro mě

Protože chyby zůstávají viset ve vzduchu

a já nestíhám počítat

proč jsem je všechny udělala

A až sfouknu svíčky

a znovu mi bude osmnáct

budu si něco přát

A proměním se v sedmadvacáté písmenko abecedy

***


...sedím na kolejích

co už zase nikam nevedou...

a ve vzduchu voní smrt